Jak jsem jela „domů“

Ahoj kočky, za svůj život jsem toho prožila hodně, a abych se ve stáří udržovala při zdravém rozumu, rozhodla jsem se sepsat svoje vzpomínky od raného dětství. Většinou jde o příhody z návštěvy u veterináře, protože tam to vždycky stálo za TO!

Začalo to jednoho slunného dne, kdy si pro mě přijeli „OBŘI“. Už jsem to čekala, protože z bedýnky, kde jsem bydlela s mámou, postupně mizeli všichni bráchové a vždycky tomu předcházela návštěva těch obrů.  Už jsem tam zbyla jenom já!

Jednou otevřu oči a nad mou bedýnkou sklání hlavu hned čtyři obři, máma mi říkala, že se jim říká lidé, ale byli táááák velicí. Koukali na mě, vytáhli mě z bedýnky od mámy a začali mě drbat za ušima. No, co byste udělaly vy, kočky? Já jsem začala vrnět, protože ten nejmenší obr mě začal ke všemu tomu blahu krmit sušeným rybím masem.  

A tak jsem byla celá jejich! Začali mi říkat Frída, to jsem ze začátku nechápala, ale časem, když zavolali Frído a já se náhodou otočila, udělala jsem jim takovou radost, že jsem to začala dělat pokaždé, když to „slovo“ vyslovili. Cesta byla dlouhá a v té vrčící „čtyřkolce“ se mi vůbec nelíbilo. Všechny ty dobroty, které mi dal ten malý obr jsem vyzvracela. Ale zabalili mě do deky, na které jsem spávala s brášky, a tak jsem usnula a probudila jsem se až před nějakým domem, který byl ozdobený modrým křížem. „Že bych byla u kočičího pána Boha?“ proběhlo mi hlavou. Ale ukázalo se, že je to VETERINA!